Dva nové druhy sinic rodu Phyllonema z pobřeží Mexika
Sinice, tedy bakterie, které používají kyslíkatou fotosyntézu, jsou klíčovou skupinou organismů utvářejících podobu naší planety. Právě sinicím z velké části vděčíme za atmosféru bohatou na kyslík, bez které bychom nemohli existovat. V posledních 15 letech prošly sinice rozsáhlou taxonomickou revizí, která je založena na molekulárních datech, především na sekvencích genů pro 16S ribozomální RNA. Za tu dobu byla rovněž popsána řada nových druhů i rodů a dosavadní taxonomické jednotky z valné části změnily svou podobu. Týká se to i sinic čeledi Rivulariaceae, jejíž dva tradiční rody Calothrix a Rivularia se rozpadly na řadu nových rodů.
Jeffrey R. Johansen, který působí na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, a také na americké Univerzitě Johna Carolla v Ohiu, společně s dalšími kolegy nedávno popsal dva nové druhy taktéž nedávno popsaného nového rodu Phyllonema, který se řadí do zmíněné čeledi Rivulariaceae. Jde o druhy Phyllonema ansata a Phyllonema tangolundensis, které sdílejí podobné biotopy v přílivové zóně na břehu oceánu. Tyto sinice byly nalezeny na třech různých lokalitách na pobřeží Mexika. Dvě z nich jsou na tropickém pobřeží Pacifiku poblíž Oaxacy a jedna lokalita leží na pobřeží Mexického zálivu.
Nově popsané druhy jsou svým vzhledem a morfologií velmi podobné sladkovodní sinici Petalonema incrustans z čeledi Scytonemataceae. Sekvence genů pro 16S ribozomální RNA ale řadí nově objevené sinice do těsné blízkosti brazilské epifylické sinice Phyllonema aveceniicola, která byla nedávno popsaná z materiálu v laboratorní kultuře. Phyllonema aveceniicola byla doposud jediným druhem tohoto rodu sinic, takže se teď se dvěma nově popsanými druhy zvyšuje počet druhů v rodu Phyllonema na tři. Popis nových dvou druhů rodu Phyllonema představuje výzvu pro taxonomii sinic a jde proti trendu většiny soudobých taxonomických prací, které kladou důraz na morfologii. Nově popsané druhy se totiž od dříve popsaného druhu Phyllonema aveceniicola značně liší morfologicky, jejich sekvence jsou ale velice blízké.
Kontakt: Jeffrey R. Johansen, Ph.D. (johansen at jcu.cz)
